Den 0, pátek 19. srpna 2005

Na naší dovču chceme vyrazit co nejdříve. Já opouštím work už ve 14:00 a zařizuji poslední drobnosti. Jitka nestíhá a oproti původnímu plánu přichází domů až v 7. Balíme, nakládáme a ještě zajíždíme na Anděl pro poslední dobroty. Dovču tak začínáme bagetou a česnekovou pomazánkou z Carrefouru. Z Prahy vyjíždíme o půlnoci ... H: původní plány samozřejmě jako vždy vzaly za své, příprava věcí trvala 4 hodiny místo 2 a to, co bylo zcela jistě na svém místě a stačilo to jen zabalit, jsme nemohli najít. Prostě normální odjezd na dovolenou :) Podařilo se alespoň odejet v ten den, který jsme si řekli, ujeli pár set kilometrů a doufali, že nebude pršet ...

Den 1, sobota 20. srpna 2005

Jedeme přes Rozvadov směr Mnichov. Asi v 2:30 zastavujeme na odpočívadle. Prší, spíme v autě až do 9ti. Ráno snídáme domácí placku a jedeme dál. H: ráno byla na odpočívadle celá parta němčourů a dost koukali, když jsme vylezli z auta, vše se ale oběšlo bez mrzutostí :) J: jojo, je to pravda :) Za Mnichovem jedeme směr Garmich-Partkenkirchen. Pořád prší a tak za tunelem okolo Zugspitze zastavujeme, dáváme oběd a "dvacet". Spíme asi 3 hodiny a mezitím přestává pršet. Obdivujeme hory (ZS) a potom jedeme dál do údolí Ötztál. Po cestě bloudíme v Innsbrucku, nakonec ale najdeme tu správnou dolinu. Ubytováváme se v Soldenu. Kempy, které míjíme, nejsou nic moc, tenhle v Soldenu je super. Svítí sluníčko, ale ne moc dlouho. Po pivku jdeme spát.

Den 2, neděle 21. srpna 2005

Ráno šíleně prší, takže na rychlo balíme stan a odjiždíme z údolí. Míříme na jih a doufáme, že tam bude líp. Chceme navštívit Benátky a přečkat v nich hnusný počasí. H: Nepršelo, ale chcalo, a to tak, že velice. Bylo naprosto vyloučený někam vyrazit. Později jsme se dozvěděli, že v některých částech Rakouska byly dokonce povodně! Jedeme přes Bolzano a Trento, šíleně bloudíme, naši super zkratku - odbočku přes hory nemůžeme najít. V údolích je plno vinic a jablečných sadů, alespoň něco pozitivního. Prší. Projíždíme horami, krásným údolím, přes Vicenzu a Padovu se přibližujeme k Benátkám. Večer "kempujeme" a spíme na parkovišti u divnýho obchodního centra.

Den 3, pondělí 22. srpna 2005

Ráno nás budí místní policajti - carabinieri. Naštěstí není žádný problém, jen nás okukují a pak jedou zase pryč. Vjíždíme po mostě do Benátek, parkujeme v krytém parkovišti za 20 Euro. Kupujeme mapu a procházíme město. Je to fajn, i když opět nepřetržitě prší. Přecházíme spoustu mostů, vidíme Ponte Rialto a náměstí San Marco. Když na chvilku přestává pršet, fotíme a kupujeme zmrzku. V místní Bille potom dobrůtky a frčíme přes Veronu na Gardu. Projíždíme okolo jezera a přemýšlíme, zda nevyjedeme do kopců nad Gardou jménem Monte Baldo. Nahoře nemůžeme najít místo na spaní, nakonec parkujeme u polní silnice v lese, docela pěkně schovaný. Prší, zejtra už snad bude líp. H: Baldo je z druhé strany Gardy poměrně opuštěné, nacházíme takový spíš odpočívadlo nebo výhobku na silnici v lese. Počasí se zdá zlepšuje, mraky jsou vysoko. Těšíme se moc na výlet.

Zde bohužel původní deník končí, mám sice dojem, že jsme toho napsali víc, ale nemůžeme to najít. Dále se tedy jedná spíš o paměti než deník :)

Den 4, úterý 23. srpna 2005

Vstáváme brzo a trošku se bojíme otevřít oči, protože jestli bude zase pršet, tak budeme opravdu hodne smutný. Ale neprší a dokonce i svítí sluníčko. Sice tak nějak opatrně, ale svítí. Hurááá. Vaříme kafe k snídani a něco pojíme, mimo jiné mažeme boty impregnací, protože bude po dešti všechno strašně mokrý. Auto necháváme na křižovatce cest u malé restaurace, dáváme si zde tak trochu z vypočítavosti čaj :), protože je chceme poprosit o autíčkohlídání :) Po silnici potom jdeme až na jižní konec masívu Monte Baldo. Asi po 7 km odbočíme do kleče a prude stoupáme na hřeben. Pomalu se nám otvírají krásné výhledy! Baldo je fakt jedna velká kochačka. Asi po 2 hodinách se vyhrabeme nahoru a dáváme si vytouženou pauzu. Pak přecházíme po hřebeni stále severním směrem. Nejvyšším bodem Balda je 2218 m.n.m. vysoká Cima de Valdritta. Vede k ní krátká odbočka, asi na 30 minut tam i zpět. Je třeba dát pozor na šutry nad hlavou, jinak pohoda. Další postup je nahoru dolu po hřebenu, stezka končí u lanovky z Malcesine. Tam odbočíme vpravo a rychle seběhneme dolů k silnici. U parkoviště se zastavíme na farmě, kde slibujou prodej sýra. Vejdeme dovnitř a na BOUNGIORNO! vyleze z takový půdní kukaně týpek s rezatou kšticí. Za chvilku je dole a dává nám ochutnat místní speciality. Kupujeme hroudu sýra Monte Baldo (jak jinak), typa si dokonce i fotíme :). Autem poté jedeme na jižní konec jezera. Po cestě kupujeme něco k jídlu a za tmy jsme v Malcesine v kempu Claudia "na návštěvě" u Miloše. Ještě večerní výlet na kole na hrad s celou partou Čechů, zmrzka a jde se spát. Jsme už pěkně grogy.

Den 5, středa 24. srpna 2005

V noci má Honza šíleně hrozně pekelně obrovský průjem. Peklo. Ráno se cítí jako mrtvola. Dopoledne se povalujeme u jezera, lehce se koupeme a relaxujeme. Odpoledne máme v plánu zkusit surfování, ale tak nějak k tomu nemáme důvěru. Jitka teda vůbec ne :) J: já jsme se totiž asi v 23 letech začala bát vody:) - hrůza. Když se ještě k tomu jedna z místních účastnic kurzu nechá odnést větrem až na druhou stranu jezera a musí pro ní dojet Miloš na člunu, zdá se o sufování rozhodnuto. Nakonec to ale přeci jen zkoušíme, výsledkem je ale jen několik ran stěžní do hlavy a mnoho pádů do vody. Surfování nebude náš oblíbený sport. Večer je grilling, pijeme Lambrusco za 1.60 Euro lahev :) a je nám skvěle.

Den 6, čtvrtek 25. srpna 2005

Ráno dlouho spíme a potom vyrazíme na malou ferratku do Arca, Via Ferrata Sentiero attrezzato dei Colodri. Žádnej velkej výkon to nebyl, ale pěkně jsme si to užili. Od horního kříže byl suprovej výhled na Gardu. Po návratu do kempu se balíme a vyrážíme dál na cesty. Cílem je Rosengarten. Jedeme zpět do Bolzana a potom strašně krkolomně do Mazzinu. Do Val di Fassa dojíždíme až večer, zůstáváme na parkovišti u lanovek v Pozza di Fasso. Je tu i parkáč pro karavany, tak náš karavan určitě snesou :) Popíjíme vínko, tlacháme a chystáme se na zítřejší výpravu. V noci pozorujeme dvě auta, která přijedou hned po sobě, někdo přeleze z jednoho do druhýho a je tam dlouho tma. Pravděpodobně schůzka s milenkou nebo tak něco ...

Den 7, pátek 26. srpna 2005

Vstáváme docela brzo, čeká nás totiž trek Rosengartenem. Je krásně, sluníčko, parádní počasí na výlet. Jedem do Mazzinu a v infocentru se ptáme, jestli u nich můžeme nechat auto několik dní, že jdeme do hor. Je to v pohodě, takže hned balíme a po 10ty hodině razíme. Dnes plánujeme vyjít co nejvýše, nejméně na Rifugio Vaiolet. Samozřejmě nejedeme lanovkou, to by byla srabárna :) Vracíme se kousek po silnici S48 a potom odbočujeme doprava. Stezka vede lesem, nikde ani noha. Po 2 hodinách dojdeme na planinu, kde je spousta lanovek na okolní kopce. Dáváme si pauzu a něco pojídáme. Čas je dobrej, pokračujem na Rifugio Gardecca. Sem vede silnice a jezdí kyvadlovej autobus, jsou tu proto mraky lidí, důchodci, školní výlety atd. Bříška se nám hlásí o svá práva, proto zde zastavujeme v jedný chatě na jídlo. Dáváme si místní pivko (celkem v pohodě), Jitka wurst samotnej a Honza wurst s něčím (6 Euro). To něco bylo kyselý zelí. Wursty jsou dva (pro každýho), porce má aspoň 40 deka. Sníst se to dá jen těžko, ale dobrý jsou :) Zato jít se nám potom moc nechce. Zaleháme tedy za šutry u cesty a asi na pul hodinky totálně vytuhnem. Probudí nás zima, zalezlo totiž sluníčko. Pokračujeme tedy dál na Rif. Vaiolet. Asi po 2 kilometrech však zjišťujeme, že máme problém, protože Rifugio Passo Principe je zavřená :( Nic si z toho neděláme, třeba půjde přespat poblíž či bude otevřený nějaký bivak. Sedlo Passo Principe je asi 2600 m.n.m a zakončuje údolí, kterým jsme celý den šli. Chata je fakt maličká a je opravdu zavřená, a to tak, že úplně. Chceme přespat venku, protože nechceme ztratit ani jeden výškový metr a je to perfektní výchozí bod na Kesselkogel (3002 m.n.m, lehká ferrata), který chceme vylézt. Začínají se ale honit mraky a je nám zima, takže i za cenu ztráty výšky scházíme na Rifugio Bergamo (cca 45 minut od Rifugio Passo Principe). Přivítá nás dost otrávenej chatař, mluví pouze německy a totálně odmítající Honzovy anglické snahy. Cimr ale rozumí, takže nás ubytuje. Večer si v jídelně dáváme čaj a přichází parta hlučných trekařů, objednávajících si pivka a jídla, tak už je týpek v pohode a dokonce žertuje i s námi. Ptáme se na počasí, prý super, zooonen :) Plánujeme zítřek, Kesselkogel pouštíme z hlavy, rozhodujeme se pro okruh přes chatu Tierser Alpl a pak se uvidí. Jdeme spát, venku poprchává, snad to bude ráno OK. Pokoj je fakt strasně moc příjemnej, všecho dřevěný a strohý. Spíme jak nemluvňata.

Den 8, sobota 27. srpna 2005

Vstáváme docela brzo a vyrážíme. Je mlha, ale vypadá to dobře. Sejdeme na rozcestí, myslím že se jmenuje Bärenloch (medvědí brloh?) a odbočujeme doprava směrem na Tierser Alpl. Dolina je kouzelná, spousta modřínů a borovic, do toho zelený palouky a modrá obloha. Kvete tu Protěž alpská a je tu krásně. Při výstupu nahoru si raději bereme helmy, okolní skály jsou dost rozpukaný a cesta vede žlabinou. Ale všechno je v pohodě, za 90 minut jsme u chaty. Ta je na konci široké doliny, v sedle. Je pěkný výhled na okolní kopce, vidíme lezce na Maxmilian klettersteige. Na chatě rozmýšlíme co dál, z hlediska dalších událostí je to osudový okamžik. Protože máme dost času, rozhodujeme se pro Laurenzi klettersteige, která přechází hřeben Molignon a končí u Lagi di Antermoia. Ptám se obsluhy, jak je ferrata těžká. Říkají, že lehká není, ale zvládnout se dá. Dáváme velkej čaj a polívku s dvěma obrovskejma knedlíčkama a razíme. Cesta vede po hřebeni směrem k sedlu Molignon Pass. Navlékáme výstroj a jdeme na to. Lehkým lezením se dostáváme na náhorní plošinu, kde končí lano. Znovu začíná u rozeklaného hřebínku, cesta je zde velice vzdušná a vzrušující, dost těžká (teda alespoň pro nás). Nakonec ji ale zvládáme v pohodě. Začínají se honit mraky, ale to se honily celý včerejší den taky. Jsou asi 3 odpoledne a my jsme na konci prvního úseku. Před námi (cca 30 min.) jsme zahlédli skupinku lezců. Počasí se ale najednou dost rychle mění, začíná lehne krápat. Hmm, máme problém. Když slézáme kolmý komín do štěrbiny s vrcholovou knihou, padají už kroupy jako hrachy. Ve štěrbině navlékáme bundy a další oblečení, prudce se totiž ochladilo. Čekáme co bude, ve štěrbině se ale nedá nikam schovat a navíc jsme u lana, což je v případě bouřky velice nebezpečné. Slézáme tedy zpět ke knize, je tam malý převis, kde se dá schovat, ale opravdu blbě. Zapisujeme se a čekáme, co bude dál. Blbý je, že jsme přesně uprostřed hřebene a pokud víme, není tu žádná úniková cesta (natož, aby byla značená). Po chvíli se počasí uklidňuje, kroupy jsou pryč a jen lehce prší. Rozhodujeme se pro další cestu - hlavně ať jsme co nejdříve z vrcholků pryč! Když vylezeme do sedla hory Antermoia Kesselkogel, zapráská několikrát blesk :( Jsme v pytli, po hřebeni jít nemůžeme. Podle profilu cesty totiž vede naše ferrata prakricky po hřebeni a jedná se o jedno z nejvyšších míst okolních hor, takže riziko je obrovské. Navíc je to dost daleko a nemůžeme to riskovat. Vracíme se pod sedlo a nacházíme malý převis, kde se schováváme. Sedíme na bobku, pod nohama batohy, prší na nás jen trochu. Jsou asi 4, možná něco po. Takhle vydržíme asi 1,5 hodiny s tím, že chvílemi to vypadá, že bouřka odchází, ale z druhý strany se zase rychle přižene další. Blesky to občas nakouří do protějšího Kesselkogelu, není to rozhodně dobrý pocit. Držíme se za ruce, protože když nás to má zabít, tak ať to zabije oba :) Začíná téct voda i po skále převisu, strašně nás bolí nohy, na bobku už se prostě sedět nedá. Bereme batohy a jdeme níž, kde nacházíme asi po 100 metrech docela slušnou díru. Je to tak 3 metry hlubokej a asi 70 cm vysokej převis. Nic pro klaustrofobiky, ale co nám asi zbývá? Nic. Jako krysy zajedeme pod převis, kde je samozřejme takovej ten jemnej písek, prach z vápence a tak. Okamžitě se na naše mokrý oblečení všechno lepí, jsme jako prasata. Ale jsme v suchu a relativně v bezpečí před bouřkou. Díra má docela sklon, takže v ní ležíme jako v hodně položeném křesle. Zpočátku se to zdálo v pohodě (po drobných terénních úpravách jako odstranění kamení a rozhrabání písku). Po delší době sjíždění docela vadilo. Co se týče počasí, bylo furt na prd. Začalo se pomalu smrákat a pro nás to znamenalo jediné: bivak do rána. Byli jsme sice v suchu, ale mokrý jako myši. Navíc s postupem času začala i po stropě převisu stékat voda a kapat nám tam, kde už jí i tak bylo dost (na hlavu, nohy, do uší, atd.) Na bivak jsme byli docela vybaveni, měli jsme naštěští spacáky do -18cti stupňů z mikrovlákna, který nám tolik nenavlhalo a nemělo blbý vlastnosti jako případné peří. Mrzelo nás ale, že máme spacáky úplne nový a musíme je roztáhnout do takovýho bordelu :( Ale co naplat, zima je prevít a nám šlo především o to, abychom přežili :) Využíváme tedy všeho, co máme. Oblékáme na sebe vše, co máme, prázdný batohy pod záda, helmy na hlavu, aby chránily před tlačením šutrů. Řešíme, jestli vlézt do spacáku i s botama. Nakonec jdou boty dolů s dost složitým způsobem se nasouváme do spacáku. Je to ale super, alespoň se zahřejeme. Venku už je skoro tma, bivak je hotová věc. Moc nespíme (Jitka teda vcelku jo, já moc ne). Koukám do údolí, je to díra jako kráva. Když se po hodině Jitka probudí, říkám jí, jaká by to byla paráda, kdybychom byli ptáci, odletěli a snesli bychom se do údolí k chatám. Bergamo nebo Antermia by byla 5 minut letu :) Depresi ještě zvyšuje vyjasnění a světýlka v dálce, někde na severu Rosengartenu ve vesnicích. A my tady v tý díře, ach jo. Máme mobil a čelovky, pravidelně kontrolujeme, jak pomalu běží čas. Předpokládáme, že někdy ve 4-5 ráno by už mohlo být světlo a budeme moct jít. Asi od 11 večer už neprší, je vcelku klid.

Den 9, neděle 28. srpna 2005

Noc je nekonečná. Jitka spinká jako myška, jen si občas stěžuje, že jí kape voda na hlavu. Mě zase na nohy a mám už spacák úplně skrz na skrz mokrej. A to nemluvě o tom, že furt ujíždíme dolů, i když jsme udělali šutrovou hráz, abychom se o ni mohli opřít. Asi v 5 už nemůžeme vydržet (teda hlavně já, nespal jsem skoro vůbec a pomaličku mě to přestává v díře bavit). Chce se mi navíc na záchod, což je ve spacáku, bez bot a v takovým bordelu celkem problém. Nakonec se rozhodneme vyrazit. Je ještě tma, svítíme si čelovkou s postupujeme nahoru do sedla, odkud jsme se už jednou (včera) vrátili. Na hřebínku ale dost fouká a hlavně je cesta velice náročná, bez jištění. Šutry jsou po dešti oslízlý a kluzký, prostě nebezpečná věc. Rozhodujeme se tedy pro zoufalou variantu, sejít ještě jednou dolů s pokusit se najít sestupovou cestu do údolí. Jeví se to sice jako nereálné, výhody to ale má. Hlavně zabijeme čas do rozednění a zahřejeme se. To se ukázalo jako správné. Cestu jsme nenašli, průrva končila asi 100 m vysokou kolmou stěnou. Stejnou cestou jsme tedy vylezli zpět do sedla (již po třetí). Je světlo, vítr konečně ustal. Razíme po hřebínku, ale je to fakt nářez. Nemáme lano, dost by se na zajištění hodilo. Nechápu, že tam takový úsek nechaj, beru to jako podraz :( Některé úseky jsou vyloženě nebezpečné, na každou stranu je 300 m hluboká díra a hřebínek je často jen půl metru široký, navíc s lezením na kolmý šutry. Brr, hrůza. Zvládli jsme to, lezli jsme pomaličku a opatrně. Obcházíme vrchol Antermoia Kesselkogel, je to plošiná úplně placatá, ale relativně dlouhá, ještě že jsme včera zůstali v díře. Máme hned lepší náladu, ale dobře víme, že nás ještě čeká sestupová cesta. Jestli to bude podobná sviňárna, tak se máme na co těšit. Stezka je ale dobrá, utěšujeme se, že takhle bude až k jezeru Antermoia. Ale kdepak, na konci je prudký sešup s fixním lanem. Cvakáme se (úvazy a helmy máme od včerejška na sobě) a lezeme dolů. Je pěkná zima a mokro, lano klouže stejně jako šutry. Ruce máme zmrzlý, i když máme rukavice (mokrý - samozřejmě). Docela to jde, nářez je ale poslední úsek, který je téměř kolmý a je tu naprostá absence stupů. Posledních 15 úseků už vidíme konec, opouštějí nás poslední síly a náš sestup jsou spíš kontrolované pády do sedáku. Jitka si narazila loket, to je ale prd proti ostatnímu. STOJÍME NA PEVNÉ ZEMI !!!!. Nevěříme, že je to konec :) Rychle mažeme dál z toho pekla. Sjiždíme po šutrové moréně, jsme opravdu u jezera Antermoia. Zastavujeme se, objímáme, brečíme oba jako malý parchanti :)) Když si člověk v tu chvíli uvědomí, co se mohlo stát a jak snadno jsme se nemuseli vrátit, je to opravdu hustota. I dneska, když píšu v teple a v klidu tyhle řádky, cloumá to se mnou jako blázen. Držíme se pěkně dlouho a hrozně pevně, ale dobře víme, že už je všechno OK a že to, o čem jsme celou noc přemýšleli a tajně v to doufali, se opravdu stalo. ZVLÁDLI JSME TO!
Pokračujeme k Rifugio Antermoia. Vlezeme dovnitř a chceme něco k jídlu a pití. Koukaj na nás jako na blázny, je 9 ráno a oni teprve otevřeli. Navíc jsme od vápence jako prasátka - v podstatě všude. Svlékáme ze sebe mokrý hadry, trochu je sušíme. Stejně tak sušíme prachy, doklady a tak všechno. Jedině foťák je v pohodě, ten jsme ale opatrovali s maximální pečlivostí. Po hodince odpočinku jdeme dál. Přes suťovisko pod chatou a travnaté louky dolů do Mazzinu. Začíná nám pomalu docházet, co se stalo. Unavení ani moc nejsme, hlad taky nemáme. Nejedli jsme ale 24 hodin, naposled polívku s těma obrovskejma knedlíkama. V dolince ještě fotíme makra, snažíme se relaxovat a uklidnit mysl. Do Mazzinu přicházíme někdy odpoledne, tak ve 2. Okolo našeho auta jsou mraky dalších aut a nějakej trh. Všichni na nás koukaj jako na zjevení, vypadáme, že jsme spali někde v příkope. Hmm, ještě hůř :) Kašlem na lidi, převlékáme se do suchejch věcí, pijeme mraky koly, abysme do sebe dostali tekutiny a cukry. Přichází taky hlad, tak hned ve vedlejší vesnici zastavujeme a dáváme si pizzu. Nacpeme ji do sebe jako nic, úbytek energie je fakt znát. Je krásně sluníčko a teplo, zastavujeme se u výhledu na Marmoladu a poté míříme do Cortiny d'Ampezzo na zmrzlinu. Vracíme se do starejch kolejí :) V Cortině je všude lídí jako psů, není ani kde zaparkovat. Nakonec se do jedné škvírky vmáčkneme. Koná se tu nějaký folklórní festival, běhají tu v krojích, hrajou na cizokrajný nástroje a tancují se špalkem, sekyrou a pilou :) Holt, jiná kultuuura. Zmrzka je fajn. Blbý je, že nemůžeme vůbec chodit, hlavně po schodech, vypadáme jako invalidi :) Nazdárci ale nevědí, co jsme prožili. Další plány v Dolomitech nemáme a nemáme ani chuť, chce to nějakou velkou relaxaci. Takže se rozhodujeme jet do Slovinska na Bled, a tam se pořádně vykempovat. Večer zastavujeme na takovým skvělým odpočívadle v lese, schovaným za křovím s pramenem vody. Nikdo tu není, parkujeme, vytahujeme mokrý věci a sušíme je. Spíme v autě, je nám všechno jedno. Večerní pivko to ještě podpoří :)

Den 10, pondělí 29. srpna 2005

Ráno pokračujeme v cestě do Slovinska. Zastavujeme se v místním supermarketu na nákup, mají skvělý výběr zeleniny, s našimi krámy se to srovnávat nedá. Obdivujeme široká řečiště plná šutrů, kde tečou jen malé potůčky. Na jaře je to asi pěknej hukot. Jedeme před Tolmezzo a Tarvisio, přejíždíme Italsko-Slovinské hranice. Nahoře v horách je mlha a hnusně, když dojedeme do Jesenice, už je zase všechno OK. V Bledu jsme někdy po poledni, objíždíme jezero kolem dokola, ale kemp je tu asi jen jeden a to jak jinak než kemp Bled. Je dobrej, jen už končí sezóna a ještě ke všemu dost pršelo, tak jsou louky jako bažina. Týpek nám nakreslil, kde můžeme kempovat (v podstatě všechny pěkný místa přeškrtnul), nic si z toho neděláme a obsazujeme mírně svažitej plácek, kde není bažina a plno lidí. Vytahujeme všechno z auta, hlavně mokrý spacáky a podobný obludy. Sušíme, válíme se na sluníčku a pospáváme. Večer se chystáme na grilling, popíjíme vínko, prostě relax a pohoda :)

Den 11, úterý 30. srpna 2005

Nastavený trend pokračuje, flákáme se. Jdeme k jezeru a pro změnu se válíme tady. Voda je skvělá, čistá a teplá. Jdeme pěšky okolo jezera do Bledu koupit něco na grilling. Nic moc nemaji, ale nějaké párky, rajčata a cuketu přece jen seženeme. Taky olivy, hurááá, bude hostina :) Nevíme přesně, co jsme ten den ještě dělali, asi nic.

Den 12, středa 30. srpna 2005

Konec flákání, je to nuda. Musíme někam vyrazit. Volba padá na náhorní pološinu Uskovnica v podhůří Julek, celé se to jmenuje Pokljuka. Balíme stan a jedeme přes drsný kotáry z Jesenice nahoru až k Sport hotelu Pokljuka. Tam chceme nechat auto a jít směr Mrzli Studenec tam odbočit doleva !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!, planinu Javornik na Blejsku koču. Cesta vede lesem, hledáme houby, ale žádný nejsou. Lidí je přitom v lese jako much, možná mají nějaká svá tajná místa :) Blejská koča je v sedle Lipanskiho vrhu, je to víc chat dohromady. Jdeme dovnitř a tam nám sympatický chatař nabízí čaj a další dobroty. Dáváme si domácí klobásu, je obrovská a hrozně moc dobrá. Na rozloučenou nám ještě nalije pálenku, prý alpskou meducínku :) Jedna chutná jako griotka, druhá jako becher. Sbíháme stejnou cestou a na rozcestí to bereme směr planina !!!!!!!!!!!! nevim jak se jmenuje a mapu nemam!!!!!!!!!!!. Je tam pár baráčků, některý ale dost rozpadlý. Škoda, nevede jim tam ani elektrika, slyšíme blafat agregát. Nakonec najdeme asi 3 hříbky, u auta jsme pozdě odpoledne. Nevíme co dělat, tak se rozhodujeme jet do Trenty. Byli jsme tam na naší první výpravě v roce 2002, ale počasí nás vyhnalo a žádný trek jsme tam nedali. Jedeme už za tmy přes Kranjsku Goru a nahoru na Vršac. Je to krpál jako kráva, vrchol je v 1600 m.n.m. A pak zase dolů. V Trentě jdeme do kempu u řeky (ne kemp Triglav, ten druhej :) Za tmy stavíme stan a jdeme spát.

Den 13, čtvrtek 31. srpna 2005

Ráno dlouho spíme a poté vaříme snídani. Rozhodujeme se jít malý okruh dolinou Zadnjica a přes Planju, kolem Cez Dol, planinami Trebiščna a Krotica zpět do Trenty. Je krásný počasí. Jdeme nejdřív podle Soči, potom zahýbáme do Zadjnice. Snažíme se to co nejvíc napálit, máme hůlky a makáme, co to dá. Vydržíme až na konec doliny. Nahoru na odbočku Čez dol je to krpál, tak zvolňujeme. Je krásně vidět sedlo Luknja a kopečky okolo. V sedle zalehneme, dáváme svačinu a trháme borůvky. Jsou tu opravdu obrovský a sladký jako med. Po cestě jsme našli asi 20 klouzků, večer bude smaženice :) Sestup dolů je impozantním údolím, fotíme všechno, co se dá (tedy všechno), dokonce i hada, co se nám snaží schovat, ale marná snaha. Máme vyfocenej aspoň jeho ocas. Skoro v Trentě jsme našli krásnýho hřiba, jen byl trošku červenej. Večer půjde do smaženíce. Dole v koloniálu kupujeme klobásu, vajíčka a cibuli. Smaženice se vydařila, jen byla trošku hořká. Ale jen maličko :) Před spaním jsme přemýšleli, co se asi tak děje při otravě houbami. Ještě ke všemu jsme to zapili pivkem :) Doufáme, že se ráno probudíme.

Den 14, pátek 1. září 2005

Prázdniny jsou v pytli. Teda aspoň pro děti. My se dneska pomalu rozloučíme s Julkama a v podstatě i s celou dovčou. Jdeme k prameni Soči, je to taková tůňka. Z ní vytéká docela dost silný pramen, je tam i pár vodopádků. Procházka tak na hodinu. Potom jedeme do vesnice Gozd Martuljek. Chceme jít k vodopádům na potoce Martuljek. Podle Klettersteige atlasu by tam měla být krátká ferrata. Chceme mít na poslední výlet hezký vzpomínky a nezanevřít na ferraty. Po obědě parkujeme za mostem v G. Martuljeku. Bereme pro jistotu sedáky a sety, dokonce i helmu a razíme. Po cestě je expozice pálení dřevěného uhlí, pak už se začínáme motat okolo potoka k slapu I. Vypadá dost dobře, stejně jako potok. Pokračujeme dál, asi po hodině dojdeme k slapu II. Ferrata tu fakt je, ale jen asi 4 metry vysoká. Z paranoi nasazujeme sedáky a doufáme, že nás nikdo neuvidí a nebude se nám smát. Víc než ferratky se ale Jitka bojí pavouka, který sedí na kameni. Vodopád je super, padá z velké výšky takovým vymletým žlabem. Fotíme a jdeme zpět. Vrátit se dá i trochu jinou cestou, je výrazně rychlejší, ale bez výhledů. U auta jsme asi ve 4. Sbalíme se a jedeme přes Wurzenpass. Kupujeme rakouskou dálniční známku asi za 7 Euro a frčíme směr Salzburg. Zastavujeme jen na odpočívadle na protáhnutí a jídlo. Večer odbočujeme k Attersee, zde zastavujeme na odpočívadle a zaleháme. Za chvíli přijíždí kamion, který nás úplně zablokuje. O to líp, jsme alespoň schovaní.

Den 15, sobota 2. září 2005

Ráno poprchává, což nám kazí plány. Chtěli jsme se někde v okolí poflákat, kašlem tedy na to. Zastavujeme v nějaké malé vesnici a kupujeme snídani. Potom se vracíme na dálnici a přes Linec, Dolní Dvořiště frčíme do Prahy. Akce se určitě povedla, dlouho, možná nikdy na ní nezapomeneme ;)