Den 0, neděle 2.července 2006

(psáno na chatě Plesnivec) Neděle je den příprav. Jituška odjiždí do Ameriky a tak chystá oslední věci. S holkama má sraz v 11:00 na letišti. Jsou tam mraky lidí, všichni jedou na dovolenou. Odbavení proběhlo v pohodě, odlet taky. Bude se mi stejskat, to je hned jasný. Jdu na chvíli spát a pak chystám svoje věci. Moc toho být nesmí, budu to týden tahat na zádech. Jízdenku už mám, to je v pohodě. Od 7mi jsou formile, ale mám tolik práce, že si to ani moc neužívám. Nemůžu najít futrál na spacák, sakra. Nakonec ho najdu na poslední chvíli v koši na prádlo. Jasně, kde jinde, když jsem obrátil celej byl vzhůru nohama. V 21:29 mi jede vlak R1421 přes Vsetín do Popradu. Když už sedím v kupe, začínám se fakt těšit. V Kolíně přistoupil týpek s místenkou, každej spíme na jedný straně. Pohoda.

Den 1, pondělí 3.července 2006

Noc jsem prochrněl, jen mě vzbudila pasovka v Horní Lidči. Pak se budím až někde ve Vrůtkách a už jen tak pospávám. V 5:50 vystupuju v Popradu. Je to pekně škaredý město, obzvlášť okolo nádraží. Jinde nevím, abych neurazil :). Čekám na bus do Ždiaru, fotím monstrozní panorama Vysokých Tater. Autobus je narvanej k prasknutí, sotva se vyhrabe do Smokovce. V 7:30 jsem v Ždiaru a kupidovu trefuju správný místo na výstup. Převlíkám se a hurá do divočiny. Jitunka píše, že jsou v pohodě v Bostonu, mám velkou radost. Jdu Monkovou dolinou po zelené a těším se na dobrodružství. To nastává, když na začátku naučné stezky není žádné značení a 4 cesty. Podobně jako já tam kufruje česká rodinka. Otec volí jednu cestu, evidentně špatnou. Vracím se, volím opačnou. Ale i ta vede úplně blbě. Jsem už dost vysoko a je mi líto jít dolů. beru to šikmo lesem, ale cesta je dost hustá. Když vylezu z lesa zjišťuju, že jsem na špatným hřebenu. Shit. Nacházím zvířecí stezku, která vede dobrým směrem. Ta ale mizí, jsu tak přímo k potoku, kde má vést "stezka". Stezka ale není nebo to není to, co se stezkou obvykle myslí. Nastává totální masakr, průchod řečištěm a bažinou okolo potoka. Ono tady totiž dost pršelo, všechno je jak bažina. Stezka nikde. Začínám bejt fakt nasranej. Vzdávám výstup a snažím se asponň vrátit. Ani to není snadné. Nakonec stezku nacházím, značení není a já jsem mokrej až po pás a jako prase od bahna. Když dojdu na rozcestí, správná cesta byla potokem, to by mě teda nenapadlo. Jdu k nějekýmu seníku, suším věci, boty a jím. A spím. Je 12:00 a já na startu.
Zde je třeba uvést věc na pravou míru. Až ve čtvrtek jsem zjistil s babama horolezkyněma na Popradské chatě, že jsem to prostě a jednoduše posral. Ani poslední očekávaná cesta nebyla správná. Odbočka na naučnou stezku byla až po dalších 30ti minutách chůze údolím. Odbočil jsem naprosto blbě a do úplně jiný doliny. Inu, i to se stane. Z mapy je to přitom jasný, nechápu, že jsem tak zmagořil. Je ovšem pravda, že ty místa byly až neuvěřitelně podobný, 4 cesty, potok, směr. No nic :)
Vymýšlím nový plán. Půjdu zpět do Ždiaru, popojedu do Tatranské Kotliny a pak po zelené na chatu Plesnivec. Ze Ždiaru vlezu do nějakýho polskýho mikrobusu s místním týpkem. Ani nechce platit. Při výstupu mu dávám 40 SKK aby si řidič nemyslel, že jsem nějaká socka a příživník. Výstup na Plesnivec trvá 2 hodiny, docela v pohodě. Už se mě ale nechce moc jít. V 17:00 jsem tam. Ubytuju se (150 SKK ve spacáku), dávám 2 pivka (38 SKK each) a šošovicovou plívku. Paní majitelka pro mě bude možná mít i večeři, jestli něco zbude. Píšu deník, jsem pěkně na kaši. Je tu ale krásný výhled do doliny, tak jsem maximálně spokojenej.
(píšu na Zámkovského chatě) Večeře na mě nezbyla, tak jsem dostal aspoň párky. Moučný, ale jsou tam. Pak už rychle do spacáku a spinkat.

Den 2, úterý 4.července 2006

Ráno me budí hluk už v 7 ráno. Balím věci, mažu ksicht a razím. Jdu nahoru na Biele plesa. Je to slušnej krpál divokou vegetací, po chvíli se to rovná a cesta vede příjemnou klečí. Otvírají se výhledy na Belianské kopečky a okolní štíty, Kežmarský a Jahňací štít. Za 1:30 jsem u ples, dávám pauzu a potom jdu 30 minut na chatu pri zelenom plese. Tam dávám hrachovku, guláš a hodně vody. Guláš je taková spíš mastná voda s masem a bramborama. Vody piju mraky, protože mě bolí koleno jako svině a když hodně piju, je to lepší. Fakt to pomohlo, jsem rád. Potom jdu po červené okolo Čierneho plesa nahoru do sedla Svišťovky. Mám trochu krizi, dávám odpočinek. Honí se mraky, jen aby nepřišla bouřka, s tím máme moc špatný zkušenosti. Radši jdu. Na začátku stoupání je pár řetězů a holá skála. Docela to jde. Dál jen výstup serpentinama. Ve 13:00 jsem na vrcholu Velkej Svišťovky. Je tu kupa lidí a nádhernej výhled. Asi půl hodiny se kochám, fotím. ptom jdu dolů na Skalnaté pleso. To už je o ničem. V 15:00 jsem tam, je tam strašně lidí a lanovky. Původně jsem chtěl zůstat na Skalnaté chatě, ale je tu moc rušno. Jdu na Zámkovského chatu. Po hodině jsem tam. Chata je krásná, v lese, dřevěná. Bydlím na pokoji se třema prostějovákama. Jsou výřeční a tak debatujeme o kdečem. Maj krásej přízvuk a nářečí. Večer dávám kapustnicu a klobásu a samozřejmě pivo. Sedím před chatou, žerou mě mouchy a zachvíli si přisednou i spolubydlící. Přišel jejich kolega, co byl na priečnem sedle a vím, že tam nejdu. Byl to prej masakr, řetězy pod sněhem a tak. Zítra půjdu velkou studenou dolinou.

Den 3, středa 5.července 2006

(píšu na Zbojnické chatě) Včerejší večer vyvrcholil kalbou. nejdřív to začalo slivovicema z Moravy, pivkama a nakonec borovičkama s obsluhou. Maso, byl jsem úplně na kopr. Mohlo bejt ještě hůř, týpci prej dali celou flašku borovičky a to jsem zapoměl napsat do deníku, že nám nějakej Polák dobrovolně nalejval svoji višňovku, proste masakr největší. Byl jsem rád, že stojím na nohách a že trefím do svý postele. Ráno mě budí tupá bolest v hlavě, dost ale z vydejchanýho vzduchu. Balím, dávám sprchu a po 7:00 razím na Starolesňanskou polanu a potom Velkou studenou dolinou na Zbojnickou chatu. Asi po hodině dávám pauzu, něco pojím a zdřímnu si. Hlava je OK. Dolina je úžasná, na obou stranách hradby hor a uprostřed potok a kleč. Krása. Asi v 11 jsem u můstku a odbočuji doleva nahoru k chatě. Začíná tu být dost sněhu, na plese plavou ledový kry. Po poledni jsem nahoře, dost hotovej. Ubytovávám se a celý odpoledne se flákám. Spím a čumím po kopcích. Musím se dát dohromady, protože to zítra bude dálka a bude to těžký.

Den 4, čtvrtek 6.července 2006

(píšu na Popradské chatě) Budím se už v 6, aby ne po 18ti hodinách spánku. V 6:30 je snídaně, to je fajn. Balím, mažu si co se dá, protože pekelně smaží slunce a bude všude sníh, kterej opaluje ještě víc. V 7:00 vyrážím směr sedlo Prielom. Jsem první, razím stopu. Sněhu je fakt dost. Asi po 30ti minutách vidím místo pekelné, sedlo. Je vysoko a hlavně úplně pokryté sněhem. Pole jsou tak strmá, že by se mačky a cepín určitě hodil. Shora sestupovali nějaký týpci, šel jsem jim naproti. Říkali, že to není tak strašný a že na druhý straně sedla jsou zmrzlé (omrzlé) i šutry. Super. Dohnala mě banda 5ti Čechů, co spali taky na Zbojnické. Jdu s nima, před 9:00 jsme v sedle. Je parádní výhled, ale trochu se bojím sestupu, ten je vždycky horší. Dávám si sušenku, oblíkám, beru rukavice, skládám hůlky a jdu do toho. je to fakt masakr. Úzký kuloár plný sněhu a ledu, řetězy samozřejmě pod sněhem a brutální sklon. Naštěstí kritické místo je jen asi 80m. Jsem ale pěkně vyklepanej a lezu jako šnek. O kus níž je už skála, po který ochotně šplhám. Asi za 30 min jsem dole. Na rozcestí do Litvorové doliny je taky sníh, ale dá se to. Poslední hnusný místo je při výstupu na Polský hřeben, krátký strmý kuloár. V 10:00 jsem na Polském hřebenu. Tohle bylo fakt hnusný místo, myslím opravdu nebezpečný. Když jsem šel dolů, letěl tam vrtulník. Ani nemyslet. Příště si beru lehký mačky nebo aspoň cepín. Týpci jdou na Východnou vysokou, já ani náhodou. Sestupuju dolinou Kvetnica k Sliezkému domu. Sníh je jen občas, pohoda. Jdu první z Prielomu a tak funguju jako zpravodaj a všichni se mě ptaj, jaký to je. Nic moc, zablbnou si :). Dolina je plná potůčků a kytek. Jdu naprosto vysmátej. V 11:30 jsem na Sliezkom dome. Dávám si hromadu jídla, kapustnicu, řízek, pivo a dokonce i štrůdl. Obsluha je jen za pultem a na to, že maj asi 6 jídel, to trvá docela dost dlouho. Nabíjím mobil a foťák a jdu po tatranské magistrále dál. Peče slunce jako blázen, musím se znovu namazat. Po hodině jsem u Batizovského plesa. Honí se zase mraky a na Popradské pleso je to ještě 2:15. Moc se nezdržuju. Ve skupině Gerlachu asi spadl nějakej horolezec. Přiletěla helikoptéra a hledala ho. Asi ho nemůžou najít, krouží nad hřebenem. Dost mě to bere když si představím, že tam ty chudáci visej ve stěně. Masiv je obrovskej, člověk je tam jako tečka. Asi po 20ti minutách vidím vrtulník odlétat, snad je zachránili. Stoupám na Ostrvu, slunce smaží naprosto hrozně. V 16:00 jsem v sedle, je nádherný výhled na Vysokou, masiv Satana, Koprovský štít a kus Rysů. A hlavně Popradské pleso, jako zelené oko v obrovské díře. Asi 20 minut se kochám, pak to mažu serpentinama na chatu. Před 17:00 jsem dole. Ubytuju se, slečna je tradičně otrávená, prý má volno jen v 9ti lůžáku. No co dělat. Chvíli odpočívám, dávám si sprchu, povleču postel a jdu na večeři. Držkovka, halušky a pivo jsou super. Pak se jdu ještě kouknout okolo plesa a rychle spát. Ještě jsem neviděl spolubydlící, třeba ještě zakalíme :). Nezakalíme. Jsoub to 3 baby, tak mezi 50 a 60 lety. Horolezkyně, takže se určitě dohodneme. Na kalbu to ale nevypadá.Baby jsou hustý. Prý začaly s lezením nedávno, chození uže je nebavilo. A v důchodu se alespoň nebudou nudit. Lezly Český štít a Voliu vežu, jsou v pohodě. Chvíli debatujeme a pak kdu spát.

Den 5, pátek 7.července 2006

Jdu na Rysy. Baby mě buděj už před 6:00. To je moc dobře, vyrazím včas. Dá se čekat, že za tak pěknýho počasí půjdou nahoru davy. Balím jen nalehko, dělám vodu a razím v 6:45. Cesta vede Mengusovskou dolinou. Po 30ti minutách stezka odpočuje doprava k Žabím plesám. Je pod mrakem a slunce je za kopcem, ideální podmínky pro výstup. Žabí plesa jsou krásný, uprostřed jsou šutry co vypadaj fakt jako žáby. Začínají sněhová pole, zvlášť pod řetězama je sněhu požehnaně. Dá se to ale projít, řetězy jsou lehký. V 9:00 jsem na chatě Pod Rysy, prý první. Viděl jsem před sebou někoho, ale asi se nezastavil na chatě a tak přišel o prvenství. Dávám si výbornej čaj a párky (za 80 SKK). Čeká mě výstup do sedla Váha, celá dolina je pod sněhem. Dávám razítko do mapy a razím. Vedle u stolu chce týpek jít taky, jdu napřed, ale on se na to asi vykašlal. Ani cestou dolu jsem ho nepotkal. Jeho škoda. Výstup sněhem do sedla Váha je v pohodě. Otvirá se krásný výhled na tatranský masiv okolo Končisté a tak. V 11:3é jsem na vrcholu. Viditelnost je dobrá, super Morskie oko a okolní štíty. Je tam asi 10 lidí, samí poláci. Fotím a jdu zpět, zase se honí mraky a nějak se mi to nelíbí. Návrat je stejnou cestou. U Viktora dávám čokošku. Lidí přibývá, pod řetězama je fronta. To všechno se chce naspat na ten titěrněj vrchol? Ještě, že jsem vyrazil brzo. Změnilo se totiž složení turistů. Teď je to samej machýrek s píchavkou, co vyrazili v 10 a chtěj bejt rychle nahoře. Dost lidí jde v teniskách a podobné zvláště vhodné obuvi. U Žabích ples dávám pauzu, ležím v trávě (kytičkách) a koukám po lidech, plese a krásnejch štítech. Sestup jde rychle, ve 13:30 jsem na rozcestí. Je brzo a tak jdu na konec Mengusovské doliny k Velkému Hincovu plesu. Je největší v Tatrách, tak se těším. Zastavuju, pospávám, nespěchám. Je to dost do kppce, ale když už jsem se vydal... V 16:00 jsem u plesa. Je obrovské a okolní Mengusovské štíty taky. Pěkně je vidět Koprovské sedlo a štít s cestou nahoru, dost maso. Mraky jsou opravdu drsný, černý a z doliny se ozývá hřmění. Dávám sůšu a rychle dolů. Mám opravdu strach. Je vidět, že paranoia z Rosengartenu funguje stále dobře. Sestupuju stejnou cestou, v 17:30 jsem na chatě, nakaši ale spokojenej. Odpočívám, dávám sprchu a večeři. Masová směs v bramboráku, držkovka a 2 piva jsou lázně. Zítra večer pojedu domů v 17:35 Excelsiorem. Půjdu jen asi na vodopád Skok do Mlynické doliny a okolo Štrbského plesa. Už mám všechno projitý.

Den 6, sobota 8.července 2006

(píšu v pizzerii na náměstí v Popradu) Dnešní plány vzaly za své Jednak mě dost bolej nohy a hlavně se zkazilo počasí a jemně prší. Předpověď je ještě horší, nízký tlak, fronta z Polska, bouřky a déšť. Takže nejdu ani na vodopád Skok. Spím do 8:30, pak balím a jdu na Štrbské pleso. Prší čím dál víc. Jdu rychle, možná stihnu EC v 11něco. Na Štrbském plese leje, vlak jede v 11:05 takže Excelsior to jistí. JEdu vláčkem do Popradu, vidím zblízka to peklo po větrné smršti. Lesy jsou úplně zničené v obrovském pásu, Shora to byla jen hnědá oblast, zblízka je to ještě horší. Domy, co byly v lese, jsou teď uprostřed planiny. Ve 12 jsem v Popradu. Kupuju si místenku a jdu do centra. Teda pokud Poprad něco takovýho má. Okolo nádraží je to dost hrozný. U řeky jsou lavičky a tak se přezouvám a převlíkám, aby mě pustili do hospody. Už neprší a svítí sluníčko. Centrum je kousek a je moc pěkný. Příjemně me překvapili. Obcházím ho a zaplouvám do pizzerie na rohu. Dávám si pizzu, vínko a sodovku. Obsluha je dobrá, pizza taky. Budu čekat 4 hodiny, tak tu musím vydržet aspoň 2 hodiny. Po obědě se povaluju na lavičce u řeky v parku. Přijíždí svatebčani, bedou se v budově městské policie, pěkné. Na nádraží si kupuju noviny a pití. Cesta je v pohodě, jen stojíme hodinu v Český Třebový. Grrr, dráhy jsou fakt podnik. Před 4:00 jsme v Praze. Jdu pěšky na Anděl, kupuju si tousta a jedu metrem domů spát. Akci lze považovat za ukončenou a hlavně, maximálně úspěšnou.